Opravdu je soukromí v digitálním světě ztraceno, jak se v poslední době zdá? Nevybíravý nátlak téměř všech, kdo v digitálním světě operují se skutečně zdá neúměrně velký naší osobní i kolektivní kapacitě si soukromí bránit. Možná ale jen zatím neumíme soukromý digitální prostor vytyčit a proto nevíme, jaká očekávání kde aplikovat. Aneb o soukromí jako poznané nutnosti.
K tomuhle článku mě přivedlo uvědomění, že ohledně soukromí v digitálním prostoru vždy dříve nebo později dojdu k principálně stejnému řešení. Poprvé se mi to plně rozvinulo u prohlížeče. Tak dlouho jsem omezoval ve jménu soukromí jeho vlastnosti, až byl pro velkou část běžného provozu nepoužitelný. Pomalu jsem pak pro běžné brouzdání začal používat druhý prohlížeč. Ne jiný profil prohlížeče, ale kompletně jiný prohlížeč.
První prohlížeč má ve výchozím stavu maximálně omezené nastavení (včetně třeba vypnutého JS), které uvolňuji jen v nezbytné míře pro služby, jejichž podmínky znám a dlouhodobě je využívám. Druhý prohlížeč nemá žádné zvláštní omezení a netrápí mě sem tam odkliknout nějaký souhlas, ale používám ho vždy v anonymním režimu a nikde se nepřihlašuji, alespoň ne svojí základní identitou a pokud to není nezbytně nutné.
Na podobný systém teď přecházím s mobilním telefonem. Ten, co nosím u sebe, je můj soukromý, kde odbavuji svůj každodenní provoz - maily, poznámky, kalendáře, fotky atd. Nejsem v něm globálně přihlášen na žádný účet (Google atd.) a aplikace, které se na něj dostanou a které se z něj přihlašují k nějakým službám pod mými skutečnými identitami, si pečlivě vybírám. Doma (ach ta ironie) nechávám svůj veřejný telefon, kam nemám problém nainstalovat kdejakou ptákovinu i třeba Whatsapp, když to po mně někdo chce, ale všechno pod jednorázovými/zbytnými identitami, což je třeba i číslo toho telefonu jako takového.
Na “veřejném” telefonu jsou i všechny ty oficiální apky, které člověk v rámci normálního fungování potřebuje (banky a tak). Nemusím pak u nich řešit, jestli jejich požadavky na přístup k telefonu jsou legitimní nebo přiměřené nebo jestli jim věřím, že to tak zůstane. Celý ten telefon beru jako ekvivalent náměstí. Obchod na něm si může zřídit kdokoli, ale nezjistí o mně nic, co bych nebyl ochotný dát najevo komukoli na potkání. Ne proto, že bych to dokázal skrýt, ale proto, že tam sám s ničím takovým nepřijdu.
Koncept soukromí vznikl v silném spojení s fyzickou realitou. Hranice soukromého a veřejného prostoru je plot okolo našeho baráku. Je to hlasovací plenta. Jsou to záchodové dveře. V digitálním prostoru však tato intuice nedává smysl a už dříve jsem agitoval za předefinování v termínech exkluzivity vlastní vůle. Jinak řečeno to, že fyzicky vlastním mobilní telefon neříká nic o tom, jestli digitální prostor v něm je soukromý nebo veřejný, to určujeme až jeho používáním.
Intuice, kterou si z dřívější představy soukromí naopak vzít můžeme, je, jak pracný soukromý prostor vlastně je. Asi vás výše napadlo, že jen s aplikacemi dostupnými mimo app story, které fungují i offline a bez nějakého účtu, moc produktivity nezískáte. To je pravda, ale stejně tak když se rozhodnete povečeřet doma místo v restauraci, stojí to dost práce navíc a v porovnání s lepšími šéfkuchaři to ani nebude tak dobré. Přesto to děláme.
Je normální, že když chceme navštívit pobočku banky, musíme ven, na veřejnou ulici. Sedíme v pobočce s ostatními lidmi a každý si může prohlédnout naší tvář i to, jak jsme oblečení a dohlížejí na nás pracovníci ostrahy. Je to tak v pořádku a my se podle toho chováme. Ale stejně, jako bych si celý tenhle cirkus nechtěl nastěhovat domů výměnou za to, abych mohl zůstat při návštěvě pobočky v pyžamu, tak aplikaci pro přístup k bance nemohu provozovat na zařízení, kterým se v pyžamu fotit nestydím.
Musíme opustit intuici vybudovanou na fyzické představě soukromí a začít budovat intuici soukromí abstraktního. A musíme být připravení na to, že nejde mít výhody obojího na jednom místě ať už fyzickém nebo abstraktním.