Make computers tools again

Důvěřujete kladivu? Jak mě jednoduchá otázka přivedla k hluboké filosofii o dvojí povaze software, jejíž vynález se dnes přelévá do všech ekonomických produktů.

Mám kamarádku psycholožku, se kterou rád diskutuji témata bubliny digitálních insiderů, protože její naprosto odlišná optika vnímání těch témat poskytuje zajímavou zpětnou vazbu. Když jsme jednou probírali sociální sítě a můj postupný odchod ze všech kromě Twitteru, zeptala se, zda to znamená, že Twitteru “věřím”. Odpověď byla po krátkém zaváhání nejisté “ano”, ale ta otázka se mi zasekla v hlavě, protože mi z nějakého nejasného důvodu připadala podivná. Potřeboval jsem ten důvod osvětlit.

Po důkladné introspekci jsem si uvědomil, že moje “důvěra” v Twitter se zakládá především na tom, že žádná důvěra není potřeba. Twitter je pro mě nástroj pro řízení toku veřejných informací, jehož vnitřní pracovní logika je jednoduchá, jednoznačná a relativně neměnná (že už je k tomu potřeba alternativní klient a jiné detaily teď zanedbejme). Důvěra se skrze Twitter vkládá do zdrojů a přenašečů informací na něm, nikoli do jeho vlastních algoritmů. Pravidla hry jsou jasně daná a je jen na vás posoudit, jestli je dokážete využít k vlastnímu prospěchu.

Otázka, zda “věřím Twitteru” má proto podobný význam, jako třeba otázka zda “věřím kladivu”. Nedává smysl. Proč bych neměl věřit kladivu? Jak je však možné, že to není na první pohled zřejmé? Jak je možné, že položit tuto otázku podvědomě smysl dává, zatímco zeptat se na důvěru v kladivo je evidentní nonsens? Je to proto, že na rozdíl od počítačů je nad slunce jasné, že kladivo nedokáže odmítnout zatloukat hřebíky cizích firem.

Samozřejmou vlastností (ná)strojů je, že nemají vlastní vůli. Jsou neutrální přenašeči vůle toho, kdo je používá. Tato vlastnost samozřejmě není pro jakýkoli netriviální nástroj černobílá (starý dobrý vendor lock-in), ale počítače překročili novou hranici, kdy je jejich volní neutralita oslabená natolik, že jejich použití vyžaduje “důvěru” ve vůli ostatních zúčastněných, což jsou hlavně výrobci software.

Software je vykonavatelem vůle svého autora na stroji ve vlastnictví jeho uživatele. Ten musí věřit, že autor software v něm nesleduje vlastní zájmy na jeho úkor aniž by si to mohl ověřit. Před počítači mohl do produktu propašovat jeho výrobce leda tak “planned obsolescence” a i to se po odhalení prvního opravdu velkého případu řešilo legislativně. Počítače otevřeli v tomto směru celý nový vesmír a nenaplnilo se moje dřívější očekávání, že v něm budou určovat řád stejné normy jako dřív. Jedeme prakticky bez pravidel a jediná útěcha je, že práci s důvěrou mezi suverénními entitami piluje lidstvo už tisíce let. Jmenuje se to politika.

Používání software, který vyžaduje důvěru, není akt použití nástroje. Je to akt politické aliance. Místo toho, aby se nástroj stal exkluzivní součástí naší identity, stáváme se tím sami součástí kolaborativního kontraktu. To je nekonečně hluboký rozdíl. Je to například jádro důvodu, proč dosud nepoužívám téměř žádný messenger. Když říkám, že jsem moc líný si nějaký vybrat, lidi tomu moc nerozumí a potichu to přičítají mojí paranoii. Co na tom může být těžké? Instalace z playstoru? UX pro polodementní děti?

To opravdu složité je zhodnotit, kdo a na základě čeho si zaslouží tolik důvěry, aby mělo smysl s ním uzavřít dlouhodobou politickou dohodu. Soukromá komerční firma nebo státem řízená komunikační infrastruktura? Je end-to-end šifrování zárukou volní neutrality i na cetralizované komunikační architektuře? Nebo distribuovaný merkle tree? Kdo je Moxie Marlinspike jako člověk? Je ruský původ zárukou větší obezřetnosti vůči manipulaci a nebo naopak větší praxi v manipulaci? Zaručuje byznys plán produktu jeho dlouhodobou existenci a zachování volní neutrality i v budoucnu? Hledat odpovědi na všechny tyhle otázky je příliš velká cena za možnost s někým “chatovat”.

Ačkoli jsem schopný takové strategicko-politické rozhodnutí udělat, když je nevyhnutelné (výběr OS), jsem strašně šťastný, když můžu na počítači používat nástroje, které jsou skutečné nástroje. Které dělají přesně to, co jim řeknu, podle jasně daných pravidel a budou to dělat do skonání věků stejně, dokud se sám nerozhodnu jinak. Jako můj zubař, který měl ještě před pár lety databázi pacientů ve Windows 3.11 na 486. Nebo kamarádův táta, který má stále firemní účetnictví v MS-DOS, které se i po skoro 30 letech dokáže přizpůsobit současným legislativním normám. Jsou beznadějně zastaralí a neefektivní, ale rozhodli se tak, protože můžou.

Bohužel trend jde hlavně skrze SaaS přesně opačným směrem a k mé hrůze se začíná přelévat i zpět do světa fyzických věcí. E-knihy, které se na dálku vymažou v důsledku žaloby o vlastnictví copyrightu, tiskárny, které po aktualizaci přestanou pracovat s neoriginálními inkoustovými cartridgemi. Traktory, které neakceptují ani čistě mechanické náhradní díly bez autorizovaného digitálního podpisu. Proto hodlám kandidovat na prezidenta softwarových inženýrů se sloganem:

Make computers tools again! (Not the other way round)

Aby z počítačů byly zase nástroje, po kterých můžeme sáhnout tak bezmyšlenkovitě, jako po kladivu. Protože politiky se účastníme skrze SVJ a jiné spolky, lokální samosprávu a stát samotný až dost.