Zajímalo by mě, kolik programátorů nemá partnerku pouze kvůli faktu, že oslovit cizí dívku na party je akt vrcholné nelogičnosti a orgie neefektivity. Považte:

  1. Dívky přístupné seznámení nejsou nijak označeny.
  2. I kdyby se dívka chtěla seznamovat, nelze jednoduše zjistit její kvalifikační kritéria.
  3. Bez informací o dívce není možné zvolit relevantní téma k hovoru. Bez hovoru nelze zjistit o dívce žádné informace.

Je jasné, že tenhle bordel se musí protivit každému pořádnému inženýrovi hodnému svého titulu, ale nedá se nic dělat a je potřeba přiznat si, že tento neutěšený chaos je výchozím stavem světa. Osvědčené řešení je pak ožrat se jak prase a přenechat řízení svého osudu částem mozku nezatíženým logikou zděděným ještě po opicích.

Tahle strategie boje s nelogickou realitou bohužel není, s výjimkou manažerských pozic, tolerována v práci. Zároveň se ale také ve jménu agilních procesů od programátorů čím dál tím častěji očekává, že si stavební kameny svých konstrukcí budou lovit v žumpě reality vlastníma holýma rukama, ba dokonce že budou mít vlastní napady. Vyvstává tedy kruciální otázka, jak hodit chaos reálného světa na programátory, jejichž nejcennější kvalita ale je, když se chaosu dokáží vyhnout.

Agilní manifest k tomu přispívá knížecí radou, že lidské interakce jsou důležitější než proces a nástroje jako kdyby jejich samotná existence byla samozřejmá. Není. A tím se dostáváme zpět na začátek tohoto příběhu : jak ty interakce vlastně začít, když je neefektivní vykecávání bez cíle v prostředí dobře fungujícího inženýrského týmu vlastně něco úplně cizího, skoro až známka selhání. Viz kolektivní pocit většiny týmů, že čím kratší standup, tím lépe, protože “vykecávání zdržuje od kódování”.

Scrum sice vyčleňuje pro tápání v technicky nejasných oblastech ceremonii ‎grooming a primární úkol standupu je pouze sledování rizik (sekundární/nepřímý důsledek je pak motivace). Nemůžu si ale pomoct nevidět v občasném a plánovaném groomingu na připravené téma ekvivalent seznamovacích večerů pro nezadané. Jako nouzovka, když to nezvládnete normálně za pochodu, dobrý. Ale pořád nouzovka.

Proto kdykoli můžu, snažím se vyprovokovat lidi na standupu, aby mluvili. Ať mluví, co je napadne, klidně jen pocit z předchozího dne, příhodu, která je naštvala, obavy z nadcházejícího úkolu, cokoli. Protože to je přesně ten surový pohled na realitu, ze kterého může vzniknout něco, co nikdo neplánoval. Samozřejmě ukočírovat to, umět vysledovat, co v ostatních rezonuje a moderovat to a naopak taktně utnout hluché proslovy, to je práce pro opravdové pány scrum mastery. Jakkoli to ale nakonec zvládáte nebo ne, hlavně ať vám standup nezdegeneruje do recitace čísel issue s připojeným odhadem zbývající pracnosti. To je sice nejrychlejší, ale je to také vyhození úžasného potenciálu.