Proč Dagi není programátor

Pokračuji v reflexi témat z jOpenSpace. Tentokrát o Dagiho ‎příspěvku o tom, že programátory po čtyřicítce zůstávají jen looseři. ‎Dagiho určitě není možné podezřívat ze zaujatosti vůči technikům a jeho motivací byl spíš ušlechtilý cíl odvést debatu od přílišného zaujetí technickými hračkami k přemýšlení o tom, čeho jimi chceme dosáhnout. Argumentace byla ale postavená tak, že jsem musel kategoricky nesouhlasit snad s každou jednotlivou větou.

V průběhu mnoha let jsem se překvapivě často dostával do debat o významu jednotlivých povolání a prakticky nikdy to nebylo nic jiného, než maskované měření pindíků. Programátoři tvrdí, že jsou nejdůležitější, protože právě oni fakticky píšou finální produkt. Manažeři oponují, že kdyby to nezorganizovali, tak programátoři ani nic psát nezačnou a proto jsou důležitější. Obchoďák se jenom směje, protože kdyby na to nezařídil peníze, programátoři ani manažeři by tu nebyli. A tak dále.

Ono je to ale jako zjišťovat, jestli je pro spokojené manželství hlavní duševní soulad nebo dobrý sex. Vypusťte jedno z toho a nemáte 50% manželství, ale rozvod. Stejně tak ve firmě prostě všichni závisí na tom, že všichni ostatní dělají svojí práci dobře. Vzájemně se proto hlídáme, ale je blbost myslet si, že jedna role dokáže jinou zastoupit nebo řídit. Exemplárním případem budiž idiotská představa juniorních programátorů, že architekt je ten, kdo dělá důležitá programátorská rozhodnutí.

Role CTO ani jiných vyšších manažerů není další level programátora. Je to jiná role, která řeší jiné aspekty produktu nebo firmy. Když se do ní cpou lidi, aby mohli rozkazovat ostatním na své původní úrovni, smrdí z toho průšvih. Jednak nebudou dělat, co v nové pozici dělat mají a jednak budou chtít rozhodovat o věcech, se kterými ztratili kontakt. Zvedněte ruku, kdo jste v tom právě poznali svojí korporaci.

Souhlasím, že když programátor v odbornosti zatuhne na stejné úrovni delší dobu, je to špatně. Není to ale tím, že stropu technické odbornosti se dá dosáhnout za pět nebo deset let praxe. Radit mu proto, aby se posunul na jiný post, je jako radit horolezci uvízlém ve výškovém táboře, aby místo pokračování vylezl na jinou horu. (Aktuálně mám pocit, že být dobrým výpočetním technikem, na jehož práci je v širokém slova smyslu spolehnutí, vyžaduje kromě nezbytného talentu i desítky let zkušeností a navrh něco k tomu, pokud má být člověk v nějakém směru skutečný expert.)

Lead or follow platí, pokud je vaše životní strategie jednou vyrůst na ramenech mnoha jiných. Není ale jediná. Místo budování armády můžete zlepšovat zbraň, sami sebe, být svým vlastním produktem. Množství totiž není jen síla a síla není jen v množství:

Každopádně předstoupit před místnost plnou geeků a hackerů a tvrdit o základních principech korporací, že je to jediná možná cesta, je v kontextu nastupujícího cyberpunku buď, kulantně řečeno, odvážné, nebo silně arogantní. Třeba se na to můj pohled změní, až mi bude tolik, kolik Dagimu. Doufám ale, že si raději jen upřímně přiznám, že už nemám tolik síly, abych mohl zůstat na správné straně, než abych si nalhával, že to má nějaký větší smysl. Málem se mi to už jednou před pár lety stalo a vystřízlivění v podobě zjištění, že jsem vlastně nikdy programovat neuměl, hodně zabolelo. Přineslo mi ale neuvěřitelný klid a jistotu v řešení těchle velkých otázek života, vesmíru a vůbec.