Proč Dagi není programátor

Pokračuji v reflexi témat z jOpenSpace. Tentokrát o Dagiho ‎příspěvku o tom, že programátory po čtyřicítce zůstávají jen looseři. ‎Dagiho určitě není možné podezřívat ze zaujatosti vůči technikům a jeho motivací byl spíš ušlechtilý cíl odvést debatu od přílišného zaujetí technickými hračkami k přemýšlení o tom, čeho jimi chceme dosáhnout. Argumentace byla ale postavená tak, že jsem musel kategoricky nesouhlasit snad s každou jednotlivou větou.

V průběhu mnoha let jsem se překvapivě často dostával do debat o významu jednotlivých povolání a prakticky nikdy to nebylo nic jiného, než maskované měření pindíků. Programátoři tvrdí, že jsou nejdůležitější, protože právě oni fakticky píšou finální produkt. Manažeři oponují, že kdyby to nezorganizovali, tak programátoři ani nic psát nezačnou a proto jsou důležitější. Obchoďák se jenom směje, protože kdyby na to nezařídil peníze, programátoři ani manažeři by tu nebyli. A tak dále.

Ono je to ale jako zjišťovat, jestli je pro spokojené manželství hlavní duševní soulad nebo dobrý sex. Vypusťte jedno z toho a nemáte 50% manželství, ale rozvod. Stejně tak ve firmě prostě všichni závisí na tom, že všichni ostatní dělají svojí práci dobře. Vzájemně se proto hlídáme, ale je blbost myslet si, že jedna role dokáže jinou zastoupit, řídit nebo eliminovat. Exemplárním případem budiž idiotská představa juniorních programátorů, že architekt je ten, kdo dělá důležitá programátorská rozhodnutí.

Stejně tak role CTO ani jiných vyšších manažerů není další level programátora. Je to jiná role, která řeší jiné aspekty produktu nebo firmy. Když se do ní cpou lidi, aby mohli rozkazovat ostatním na své původní úrovni, smrdí z toho průšvih. Jednak nebudou dělat, co v nové pozici dělat mají a jednak budou chtít rozhodovat o věcech, se kterými ztratili kontakt. Zvedněte ruku, kdo jste v tom právě poznali svojí korporaci.

Souhlasím, že když programátor v odbornosti zatuhne na stejné úrovni delší dobu, je to špatně. Není to ale tím, že stropu technické odbornosti se dá dosáhnout za pět nebo deset let praxe. Radit mu proto, aby se posunul na jiný post, je jako radit horolezci uvízlém ve výškovém táboře, aby místo pokračování vylezl na jinou horu.

A to byl ten zásadní nešvar, který se táhl hned několika letošními přednáškami. Programátoři mají těžkou práci a když jí dělají dost dlouho, není divu, že začnou hledat svatý grál. Něco zásadního, něco, co celou dobu přehlíželi a co je skutečná příčinna obtížnosti jejich práce. A je pak nebezpečně jednoduché jim takové prozření nabídnout v podobě zcela jiného oboru.

Dagi svůj pocit marnosti řešil přesunem do role manažera. Lukáš Křečan zase za svou nemesis označil neefektivitu provozu a objevil proti ní zbraň v podobě operační analýzy (což si asi málokdo na bizarním příkladu knedlíkárny uvědomil). Než po těchto vějičkách skočí ostatní vyhořelí programátoři, měli by si ale uvědomit, že to nejsou ony svaté grály programování, ale prostě jen a pouze jiné obory.

Pokud opravdu chcete změnit obor, do toho. Pokud jste ale jen ztratili motivaci a hledáte proč a kam v programování dál, mám pro vás jinou radu: