Tohle měl být článek na blog, ale ukázalo se to nad moje síly. Chtěl jsem napsat nějaký souvislý a konzistentní text o tom, jak se moje myšlení vyrovnává s podivným údělem programátora z divadelní rodiny, ale dokázal jsem formulovat jen pár volně navazujících vodítek, které mi pomáhají se orientovat v chápání těch divoce rozdílných kontextů.

Přestože tohle asi není text určený ke čtení nikomu jinému, chtěl jsem si to zapsat jako nejhlubší sondu do svého vlastního myšlení, kterou kdy podniknu. Vypadá to jako jalové filozofování bez ukotvení v klasickém filosofickém kontextu, ale je to naopak upřímný přepis praktického fungování mého myšlení a chápání světa bez příkras tak, jak mi v hlavě vykrystalizoval pod tlakem těch brutálně rozdílných kontextů, ve kterých se pohybuji.

Je vidět, že se motám okolo fundamentálních konceptů jako mýtus, morálka, platónismus nebo redukcionismus ale abych to pomocí nich pořádně učesal a formálně to zakotvil, na to bych musel změnit kariéru. Takže tady to je, bez záruk a bez ladu a skladu:

• Pravdivost je atribut tvrzení, nikoli faktů.
• Rozdělení syrové reality na tvrzení a jeho faktické naplnění dává vzniknout pravdivosti a jako takové je prerekvizitou racionálního myšlení. Toto rozdělení je však zcela svévolné.
• Inherentní nedostatek racionality pro nahlížení reality je, že stejná fakta mohou vystupovat ve více tvrzeních s rozdílnou pravdivostí.
• Pravdivost může být vnímána jako kontrolní redundance myšlenky a racionální myšlení jako akt komunikace.
• Příběh jako kauzální spojení arbitrárního výběru faktů je forma tvrzení.
• Pravdivost má v lidském myšlení spíše pomocný význam, důležitější jsou atomické symboly lidského chápání jako třeba “dobro” a “zlo”, které nese příběh jako své další atributy.
• Hodnoty atributů příběhu nelze na rozdíl od racionální pravdivosti určit pouze z faktů. Lidem nejpřirozenější a možná jediný způsob jejich určení je na základě strukturální podobnosti s jiným příběhem, kde jsou již známé.
• Mýtus je příběh, který má hodnoty svých atributů imperativně dané.
• Inherentní nedostatek příběhu pro vzájemnou komunikaci (navíc k problémům samotné racionality) je možnost arbitrárního výběru mýtů použitých k jeho porozumění.
• Poezie, na rozdíl od příběhu, je forma komunikace, jejímž cílem je člověk jako takový, ne nikdo a nic dalšího skrz něj.
• Cíl poezie umožňuje spolehnout se na apriorně sdílené lidství, které pro svojí rozsáhlost přebije v jejím kódu cokoli jiného.
• Lidská komunikace i myšlení se vždy skládá ze všech těchto ingrediencí jen v různém poměru a v různých preferencích u konfliktních pojmů, například u pravdivosti racionální a mýtické.

(Slovo “tvrzení” je výše použito jako kontextově intuitivnější varianta slova “model”.)