Zamyšlení ke hře Václava Havla Odcházení v nastudování v divadle Archa.
V divadle Archa se konala světová premiéra nové hry dramatika Václava Havla. Hysterie kolem jeho osoby stále nepolevuje a tudíž následné ovace ve stoje, dupání a výkřiky bravo se daly očekávat. A to na první, druhé i třetí premiéře (možná mi uniká význam slova premiéra, nebo ne?). Na té první to bylo údajně třináct minut, jsem zvědavý, kdy začnou měřit decibely.
Tahle hysterie je trochu na škodu hry, ale alespoň si tu můžeme taky jednou vyzkoušet jaké to je, být ve středu světové události. Celá ta situace je vlastně sama o sobě absurdní. Po Arše chodil Pavel Landovský a svou hůlčičkou píchal do kolemstojících šedesátiletých hipíků. Pak se halasně zdravili. Kluci, co spolu v šedesátých chlastali ve čtvrté cenové, se zase jednou sešli. Tentokrát o tom ale byla reportáž na CNN a jeden z nich je bývalý prezident.
Nastudování je hezké. Až utichne nadšení, třeba to někdo opravdu pochopí. Mě ale zarazila jedna maličkost. Hru jsem četl nedlouho před premiérou a byl jsem nadšený. Po počátečních pochybách o Havlově soudnosti ohledně svého komentáře beroucího na sebe podobu božských promluv jsem zjistil, že text je nádherný. Nádherný ve své nezměrné absurditě. Byl jsem proto velmi překvapený, když mi tenhle prvek v Arše citelně chyběl.
Ale proč? Vždyť herci odříkávají ten samý text a to velmi dobře. Celkové snové pojetí tomu taky nahrává. Tak proč se nesměju všem těm výrokům? "Stát je zde kvůli občanovi, nikoli občan kvůli státu." "Do středu své politiky chci dát člověka." "Tato země musí být pro své občany bezpečným místem." Vzdyť to jsou do nebe volající hovadiny, jak to, že se všechna jejich absurdita kamsi vytratila?
Napadla mě jedna neodbytná myšlenka. Tohle není snový, šílený svět. To je naše každodenní realita! Ty věty mi nepřipadají směšné, protože je slyším každý den v televizi, rádiu a čtu v novinách. V debatách s politiky, v reklamách, od tiskových mluvčích. Naučil jsem se, že tak to prostě chodí. Zapněte si v neděli Moravce a uslyšíte to samé, jen do bude doopravdy. Naše současná realita svojí absurdností na míle předčí tu, kterou Havel napsal v osmdesátých letech. Za těch pár let jsme se odnaučili vnímat to jako něco podivného.
Zkuste se na chvíli v duchu vrátit do osmdesátých, kdy Havel začínal psát, a přečíst si ty výroky znovu. Představte si, že to říká chudák kůl v plotě Jakeš. Bude vám všechno jasné, budete se smát hlouposti komunistických politiků. Tomu, jak se snaží nicneříkajícími výroky překroutit realitu.
A dnes? Běžný styl vyjadřování, který podvědomě ignorujete. Ani vás nenapadne se mu zasmát, tak to přece chodí, ne? Strašné je, že na rozdíl od minulosti už tu není kompatktní myšlenková opozice, která by stále znovu odhalovala a ukazovala na pokřivenost takového myšlení. Od té doby, co jedeme každý na sebe je nám to upřímně jedno. Tohle zamyšlení není ukončeno ponaučením nebo konkrétním závěrem. Je to jen postřeh, který by neměl zapadnout. Odhalovat hlupáky a jejich pindy je sysifofská práce, ale odměnou může být to, že se zas jednou budeme hloupostem vyřčeným na divadle smát.