Napříč Skandinávií 2011

Title image

Díky šťastnému souběhu událostí se letos na jaře tři mojí přátelé ocitli na studijních pobytech ve Skandinávii a to na tak dobře položených místech, že by byl hřích nevyužít to pro nějaký delší vandr. I když od posledního "velkého výletu" uběhl teprve půlrok, sbalil jsem si baťoh a znovu jsem se na konci dubna na tři týdny poroučel z práce.

Doprava

Nejdřív pár slov k dopravě, protože to byla jedna z mála problémových stránek celého výletu.

Málem jsem si touto cestou splnil odvěký sen odjet na dlouhou cestu vlakem. Díky celoevropské vlakové permanentce Interrail se totiž zdálo, že by cesta vlakem mohla být levnější než letadlem. Bohužel pouze do doby, než jsem si začal objednávat konkrétní spoje a zjistil jsem, že rekurzivní algoritmy už dorazily i do marketingu. Cena jízdenky se tak skládá ze samotné ceny jízdenky, ale i z rezervačního poplatku a různých dalších poplatků, na které se permanentka nevztahuje, takže se z permanentky rázem stává spíše pekelně drahá slevová karta a člověk prostě musí letět letadlem, pokud zrovna není jeho cílem postavit na hlavu všechny ekonomické teorie.

Marketing leteckých společností se tím vlakovým nenechá zahanbit, takže cena letenek se v průběhu kupování zvedla na trojnásobek a směle atakovala cenu vlakové jízdenky. Aerolinky Air Baltic jsou v tomto směru ty nejkreativnější, které jsem kdy viděl. Platí se například zvlášť za počet zavazadel a za hmotnost zavazadel, přičemž jedno bez druhého je vám logicky k ničemu. Cena 10 kilogramů zavazadel je větší, než původně udávaná cena celé letenky, ke které se ale připočte 6 (ano, slovy šest) dalších položek typu "zajištění letištní bezpečnosti", takže se to vlastně ztratí. Kdo projde martýriem objednávky a navyšování ceny až do konce, kdy stačí poslední potvrzovací klik k provedení platby, dostane hlášku o tom, že letenka za danou cenu již není dostupná a je potřeba objednat dvakrát dražší. Vysvětlení, že si letenku pravděpodobně někdo koupil v průběhu mé objednávky, bych možná uvěřil, kdyby se mi to nestalo třikrát po sobě u dat, u kterých se cena poslední čtyři dny nehnula. Takovou smůlu nemám ani já. Ve výsledku letíte low cost letadlem za cenu normálního.

Aerolinky Wizzair předvedly podobné divadlo, pouze způsobené jejich neschopností. Automatické odhlášení v jejich eshopu proběhne totiž rychleji, než stačíte vyplnit osobní údaje v objednávce, které navíc neprojdou chybně naprogramovanou validací. Musel jsem si napsat program, který ty validace obešel a vyplnil objednávku v časovém limitu. Jak mohou vůbec prodat i jeden jediný lístek je mi stále záhadou.

Cenu dopravy trochu vylepšily paradoxně norské železnice, které, ač v průměru nejdražší na světě, nabízejí takzvanou minipris, pokud si lístek koupíte v eshopu a s dostatečným předstihem. Cena minipris lístků není příliš závislá na vlastní délce trasy, je to spíš paušální poplatek za jednu souvislou cestu, takže například pro skoro tisícikilometrovou cestu z Bodo do Andalsnes je její cena na tamní poměry opravdu mini.

Bohužel hodně z toho, co jsem ušetřil na železnici, spolykaly norské autobusové jízdenky kupované přímo na místě u kterých jsem při zpětném vyúčtování zjistil celkovou průměrnou cenu zrůdných 600 českých korun na 100 kilometrů, což dělá při rozloze Norska opravdu hodně. Nakonec mě před finančním kolapsem výletu zachránilo stopování, které probíhalo v celém Švědsku a na severu Norska naprosto hladce (a několik přátel potvrdilo, že to platí v celé Skandinávii).

Mnichov

Autobus Student Agency do Mnichova staví i na letišti, které je jeho první zastávkou. Pokud stejně jako já vystoupíte rovnou tam a nakonec zjistíte, že máte vlastně ještě několik hodin času, doporučuji hodit batoh do úschovny a koupit celodenní jízdenku na MHD (úhrnem asi za 20 euro) a vydat se městským vlakem do centra na Marienplatz. Cesta trvá ani ne tři čtvrtě hodiny a přímo v okolí náměstí jsou namačkány nejlepší mnichovská místa. Minimálně můžete zajít na pivo do slavného Hofbräuhaus.

Oulu

Do Finského Oulu jsem přiletěl přes Rigu a trochu neplánovaně i přes Turku, protože v těchto končinách operují zastávková letadla, stejně jako u nás zastávkové autobusy. Než člověk pochopí princip, může být trochu vyplašený z toho, že letí jiným směrem, než kterým je cílová destinace.

Oulu je městem malých radostí, celkově všední, ale s mnoha příjemnými místy. Na kole je možné projet ho křížem krážem během jednoho dne a vidět většinu zajímavostí. Doporučuji zastavit se v knihovně, vystavěné v betonovém funkcionalistickém stylu, sednout si do kokonu se zvukovou izolací a koukat na moře; je krásné projít se po pláži u kempu, která neodbytně připomíná výzdobu stěn restaurací Nordsee (poprvé v životě jsem viděl a šel po zamrzlém moři); Oulu má i svou botanickou zahradu, oázu tepla a zeleně ve studených bílých březových lesích.

Zajít na kafe je dobré buď v zastřešených trzích sousedících s náměstím tlustého policajta (sochou, která je symbolem Oulu), nebo v baru Hemmingway’s Rotuaari v centru města. Díky Adamovi, což byl první z mých kamarádů na studijním pobytu, u kterého jsem v Oulu bydlel, jsem se dostal i do Oulské univerzity, která také stojí za vidění. Zaměřuje se na zahraniční studenty, takže atmosféra uvnitř je zajímavě multikulturní a taky má několik stálých expozic na různá témata. Hlavně vycpané exempláře z divoké finské přírody jsou dechberoucí.

Kebnekaise

První týden ve Skandinávii zabral trek na finských vojenských lyžích (v podstatě širší běžky s gumovkami) zhruba kopírující význačnou turistickou trasu Kungsleden (Cesta králů), v okolí nevyšší švédské hory Kebnekaise. Akci pořádali pro oulské studenty kluci z organizace SOOPA, což jsou v podstatě finští skauti a zúčastnilo se jí přes třicet lidí, kteří byli rozděleni do samostatných skupin po cca šesti lidech. Adam, Klára a já jsme se dostali do skupiny se dvěma Finy a Francouzem.

Kebnekaise není nějak extra vysoká (okolo 2100 m. n. m., podle zalednění), ale její poloha daleko za polárním kruhem, v hloubi švédského Laponska, z ní může udělat tvrdý oříšek. A právě tak se nám stalo, že ačkoli šlo ze začátku všechno skvěle a my nabrali proti plánu dokonce celodenní náskok, prudké zhoršení počasí a pekelná noc strávená v uzávěru dolinky pod vrcholem nás rychle přiměla změnit názor.

Ačkoli již bylo pokročilé jaro, přišlo klasické zimní počasí s -10°C a neskutečnou vichřicí, čehož výsledkem bylo, že Finové stan ani nepostavili, Adamovi se v noci rozlámal a já jsem svého Jurka Dome odkopával co tři hodiny lopatou, aby ty metrové závěje neroztrhaly celtu a abychom se vůbec dostali ven.

Finům v záhrabu okamžitě navlhly péřové spacáky, takže byl celkem zázrak, že neumrzli. Druhý den jsme se z toho dostávali v luxusní (a luxusně drahé) horské chatě Kebnekaise fjällstation a zbytek treku už jsme jen sušili a vyráželi na jednodenní výlety nalehko. Paradoxně jsme se nedostali nahoru právě kvůli našemu náskoku proti plánu, protože předtím i potom už bylo relativně hezky a špatné počasí nás tedy zastihlo v jedinou zranitelnou chvíli. Další výstupy už byly až kýčovitě krásné, hlavně můj narozeninový k jezeru Darfáljávri a dál nahoru po ledovci, který do něj stéká.

Návrat zpět do výchozí vesničky Nikkaluokta byl pro mě občas trochu adrenalinový, protože led na jezerech i meandrech říčky po cestě začínal být extrémně tenký, občas dokonce mizel úplně. Uklidnili mě až skůtry, jejichž řidiči vypadali, že se vyžívají v rychlé jízdě právě přes ty riziková místa. Až později jsem se dozvěděl, že díky rychlé jízdě se skůtr dokáže udržet i na hladině bez ledu, takže jistota byla dost falešná.

Narvik

Do norského přístavu Narvik jsme odjeli s jedním z vedoucích SOOPA, se kterým jsme měli podobnou cestu, ze švédského Gällivare, kde proběhla závěrečná sauna a oběd. Stopování probíhalo přes Kirunu a Abisko naprosto klidně, nestáli jsme nikde víc než čtvrt hodiny, ale k vidění je toho poměrně málo. Nekonečných lesů má za nějakou dobu člověk plné zuby a jediná změna přichází v podobě povrchových dolů. Zvlášť těžařské město Kiruna se svojí železnou radnicí a raketou na náměstí vypadá hodně smutně. Nádherná krajina se otevře opět až při klesání k jezeru Torneträsk u kterého leží vyhlášený národní park Abisko.

V Abisku jsme strávili noc v příjemném hostelu pár set metrů od vlakového nádraží podél trati zpět na Kirunu po pravé straně. Červená dřevěná budova není nijak označena, dá se poznat podle ochočeného losa, který se poflakuje kolem. O ubytování a turistické zázemí všech kategorií ale v Abisku obecně není nouze, protože kromě nádherné přírody je to údajně i místo s nejmenším počtem srážek široko daleko, takže se sem sjíždějí turisté ze Švédska i Norska.

Narvik, kam jsem dorazil už sám, je celkem nezajímavé menší město a jeho význam je hlavně historický. Je to strategicky důležitý nezamrzající přístav, takže se tu za druhé světové vedly tuhé pozemní, námořní i letecké bitvy, které jsou zdokumentovány v místním vojenském muzeu. Protože kromě něho a několika vyhlídek a obchoďáků už v Narviku není moc k vidění a na mě už z ocelových mraků a samoty začala sedat lehká deprese, přesunul jsem se po noci strávené v kempu na sever od Narviku do daleko hezčího města Svolvær .

Lofoty

Svolvær je trochu větší, ale přesto typické lofotské město - rybáři, přístaviště, pastelové dřevěné domky, dlouhé řady stojanů na sušení ryb a špičaté útesy a skály v okolí. Na Lofotech je těžko se rozhodnout jestli je kýčovitější architektura měst nebo okolní krajina, která připomíná Švýcarsko potopené z půlky do moře. Jenom to není záměrný kýč, ale přirozená a syrová krása, což je to, co vyráží dech.

Bohužel, stejně jako většina norského západního pobřeží, i Lofoty jsou místem s extrémně deštivým počasím, které mě ve Svolværu uvěznilo na další dva dny. Ty jsem strávil zalezlý ve stanu u jezera severně od Svolværského zálivu, kde jsem postupně začal propadat beznaději ohledně celého Lofotského výletu. I na začátku května je totiž mimo město téměř souvislá sněhová pokrývka, která je na jednu stranu ještě velmi hluboká, ale na druhou stranu už tak měkká, že chůze po ní je téměř nemožná (pravděpodobně i se sněžnicemi), takže na výšlap na nějaký z okolních vrcholů nemůže být ani pomyšlení.

Zároveň tyto podmínky znamenají, že jsou lofoty tou dobou liduprázdné a navíc po dvou dnech přišel dokonolý zvrat a já měl až do konce pobytu v Norsku nádherné počasí, což je na místní poměry neuvěřitelný zázrak. Taky jsem stopnul mladého kluka, ze kterého se vyklubal pilot vrtulníku a lezec, který mi ukázal a odvezl mě k vrcholům dosažitelným pochodem přes jižní svahy. Rozhled z nich byl opravdu jeden z nejhezčích v životě.

Mimo jiné také moc hezky povídal o lezení na místních skalách a jeho popisu výstupu od hladiny atlantiku při midnight sun opravdu nešlo odolat. Byl by to sice drahý výlet, ale ne nemožný. Zpáteční letenka do Evenes (Harstad - Narvik) do 400 EUR, přespání v lezecké ubytovně v Hennigsværu (mimochodem nádherné městečko, snad i kulturní památka) za 150 NOK na noc (na místní poměry neskutečná láce).

Na nejzápadnější výspě Lofot se nachází nejkýčovitěší oblast okolo městečka Reine, kde je však nejlepší prozkoumat okolní fjordy na pronajaté loďce. O pár kilometrů dál už je přístav Moskenes, odkud se dá jet trajektem zpět na pevninu do Bodø, což je nejsevernější zastávka norské železnice.

Ålesund

Do Ålesundu, kde mě čekali další přátelé na studijním pobytu, se jede železnicí přes Dombås do Åndalsnes (mimochodem tento úsek je společně s tratí do Bergenu nejkrásněší v celém Norsku) a pak autobusem. Po téměř dvou týdnech v divočině a/nebo o samotě byl příjezd mezi partu kamarádů do živého města ve stylu art deco trochu podivný, ale měli pochopení a já si rychle zvykl.

Jejich autem jsme pak sjezdili zajímavá místa v okolí, hlavně malé skalnaté ostrovy rozházené v atlantiku a spojené mosty nebo tunely. Mezi takové patří třeba ostrov Runde s malou ptačí rezervací, kde toho času hnízdili srandovní papuchálkové. Navštívili jsme i komplex Devold, kde se v tovární prodejně dá jejich oblečení koupit docela levně (je to asi jediná věc, která je v Norsku levnější než v Čechách). Bohužel nevyšel výlet na trolí cestu a Geirangerfjord, protože příslušné silnice byly i na začátku května stále ještě beznadějně pod sněhem.

Rondane

Když Kristýna i Jenda složili zkoušku z norštiny, vyrazili jsme na třídenní výlet do národního parku Rondane. Stejně jako Lofoty byl tou dobou celkem vylidněný, ale na rozdíl od nich se po něm dalo chodit. Ideální kombinaci trochu kazilo to, že člověku zmlsanému okolím Ålesundu a Lofotami se Rondane musí zdát trochu fádní a ploché. Přesto mají nekonečné zvlněné planiny svoje kouzlo a naše česko-španěské večery byly super. Podařilo se nám přesvědčit správce (majitele?) chatky používané v zimě lyžařskými instruktory, aby nám jí pronajal celou a to ještě jen za 750 NOK, což je pro sedm lidí v Norsku pakatel.

Na cestě zpět jsem v Dombås přesedl opět na vlak a odjel do své poslední skandinávské zastávky.

Oslo

V Oslu mě čekala Janča z VNO, toho času pracující na článcích a disertaci pro svoje PhD, takže jsem si Oslo přes den prošel sám a viděl tak jen standardní lákadla jako operu, pevnost, královský palác a podobně. Zato večer jsme šli společně do kulturního klubu při umělecké škole v bývalé továrně, trochu připomínající pražskou Meet Factory, kde probíhal úžasný alternativní koncert různých skupin a “individuí”.

Z plánovaných návštěv výstav, hlavně té Munchovy, neproběhla ani jedna, protože jsem zapomněl na to, že muzea mají zavírací den v pondělí, kdy jsem si je právě naplánoval. Navštívil jsem alespoň muzeum Vigeland, což je prakticky běžný park se spoustou jeho soch a pak už jsem se jen poflakoval po městě. Zvláštní hlavní dojem, který jsem si díky tomu z Osla odnesl je obrovský podíl černochů a arabských typů mezi obyvateli města. Některá místa dokonce i vzezřením a kulturou připomínají daleko spíše istanbulské náměstí a pláže, než severské vikingské město. Nechápal jsem tehdy, jak je možné, že integrace takového rozsahu proběhla bez celospolečenského zemětřesení. Smutné potvrzení tohohle dojmu přišlo o dva měsíce později v podobě útoku Anderse Breivika.

Fotky

Jako vždy jsou fotky v náhodném pořadí z různých zdrojů, kromě mého mobilu jsou to hlavně fotky Kristýny Krulišové a Jendy Rybáka.

Last update
201202110000