Trvalo více než rok, než jsem opět nastřádal dostatek času a peněz abych se mohl zase podívat do světa. Už několik let jsme s kamarádem plánovali, že až bude příležitost, pojedem jeho vytůněným VW transportérem do Betléma. Náhoda nám ale přihrála do cesty podobně švihlého Honzu s Aničkou, jejichž letošním snem byla Arménie a Gruzie a my jsme souhlasili.
Jelikož subjektivní dojmy z naší cesty jsou obsáhle rozepsány na blogu vodácké cestovky Povoda, která patří Honzovi a Aničce, doplním tady pouze několik faktů, které by mohly být jiným cestovatelům užitečné.
Na cestě do našeho cíle a zpět jsme strávili asi polovinu celkového času a proto jsme si ji zpříjemňovali drobnými zastávkami a výlety. Nic z toho ale nebylo nijak podstatné, proto pouze stručné shrnutí.
Evropu jsme chtěli opustit co nejrychleji. Až před Istanbul se dá dojet za méně než 30 hodin čistého času přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko. Pobyt v Srbsku jsme se snažili minimalizovat kvůli velmi drahým poplatkům za dálnice. Nevynechali jsme ho však úplně, protože jízda po Rumunské straně Dunaje je v jižní části pomalá a nepříjemná kvůli častým opravám a provozu jen v jednom pruhu.
Je potřeba koupit silniční známku i pro normální silnice. Nedejte se zmást tím, že silniční známka je vlastně pouze registrace poznávací značky do kamerového systému, takže nikdo nemá na skle nic nalepené. Minimálně při výjezdu ze země jsou všechny auta zkontrolovány a koupi se prostě nevyhnete. (My jsme toto zjištění málem zaplatili pokutou 250 Euro. Naštěstí to šlo "vyřešit jinak".)
Známku je možné koupit údajně na všech přechodech, pouze je nutné nenechat se celníky odbýt. Známku by také měly prodávat všechny čerpací stanice Romoil.
Stejně řešenou silniční známku má i Maďarsko, ale to má alespoň všude značky, které na tento fakt upozorňují a také vstřícnější celníky.
Hned v Edirne začíná placená dálnice pro kterou je potřeba mít čipovou kartu, která funguje jako elektronická peněženka. Na nájezdech a výjezdech z placených úseků jsou stojánky, kde vám po zaregistrování nájezdu, resp. stržení poplatku z karty na sjezdu, otevřou závory.
Prekérní situace nastává, když peníze na kartě dojdou. Je potřeba nevšímat si netrpělivosti tureckých řidičů a najít obsluhu, která může na kartu dobít peníze. Když obsluha není, nezbývá než udělat přestupek a projet bránou pro kamiony bez závor. Chvíli bliká, ale pokuta se za to asi v takových případech nedává. Je docela divné, že jsme nenašli rozumné místo, kde by se daly peníze na kartu dobít mimo stojánky.
Turecké dálnice jsou luxusní v celé zemi a zpoplatněny jsou pouze ty opravdu exponované úseky. Pozor na to, že dálnice se často opravují a z dálnice se může během pár metrů bez výrazného značení stát blátivá cesta. Při rychlosti nad sto kilometrů je to o hubu.
Pokud máte v Istanbulu pouze pár hodin času, je dobré zaparkovat poblíž přístavu, dojít podél moře na druhou stranu výběžku a pak se vrátit přímou čarou zpět. Po cestě tak budete mít hlavní Istanbulské památky a koncentrovanou atmosféru.
Cesta na přechod s Gruzií u Batumi začíná dálnicí na Ankaru ze které je po nějaké době potřeba odbočit na Samsun a dále okolo Černého moře. Téměř celou cestu po pobřeží se přímo od moře zvedají poměrně strmé kopce, takže najít místo ke kempování není moc jednoduché. Oblasti okolo Trabzone a Rize jsou navíc pokryté čajovníky, které sice nádherně vypadají, ale spát se v nich nedá.
Přes Gruzii vede do Arménie hlavní dálnice oklikou přes Tbilisi. My jsme vyzkoušeli přímější cestu při jižní hranici Gruzie, ale časově jsme si vůbec nepomohli, protože to, co vypadá na mapě jako silnice první třídy, byla horská polní cesta, takže jsme na ní strávili asi dva dny. Pozitivní alespoň bylo, že po cestě byly krásné výhledy, skalní město a rovnou jsme sjeli i jednu řeku, takže to nebylo úplně marné.
Jerevan (nebo spíš jeho vnitřní část) je v současnosti skrz na skrz moderní a evropské město bez mhouření očí srovnatelné s většinou středoevropských velkoměst. Tím poměrně kontrastuje s atmosférou arménských vesnic, ve kterých je stále více či méně cítit chudého postsovětského ducha. Tento kontrast podporuje tezi o tom, že bohatství Jerevanu je dílem několika posledních let a obrovských investic arménské zahraniční diaspory.
Po Jerevanu je velmi příjemné i jen tak chodit nebo někde popíjet čaj, ale doporučuji navštívit alespoň následující místa:
Památník arménské genocidy stojí za vidění přestože z dálky nevypadá nijak výrazně. To, co mě velmi oslovilo je vnitřek kruhové stavby, která v člověku navozuje pocit, jako kdyby ho začínala svírat masivní betonová pěst, což je ještě umocňováno tklivou hudbou hrající uvnitř. Poblíž je také muzeum dokumentující genocidu, kde si člověk neznalý reálií teprve uvědomí rozsah katastrofy tohoto národa.
Ačkoli je v Jerevanu spousta zajímavostí, hned jako druhé místo k návštěvě bych doporučoval městský trh. Nachází se v zajímavé hale s průsvitnou ornamentální čelní stěnou a kužely světla z oken pod střechou dopadají odpoledne na pestrobarevné stoly se zbožím nejrůznějších chutí a vůní. Atmosféra je to fantastická, lehce orientální, ale taky trochu sovětská - přesně podle geografické polohy. Prodejci vše nabízejí k ochutnání nebo alespoň přičichnutí. Já jsem přičichl k pár kořalkám u milého starouška ve sklípku v rohu haly a zbytek výletu po Jerevanu si pamatuji už jen velmi mlhavě:-).
Je dobré se podívat na Jerevan i z ptačího pohledu z vrcholu takzvaných kaskád. V podstatě jsou to pouze monumentální schody vedoucí po úbočí v okolí nejvyššího kopce, ale dojít až na horní betonovou platformu znamená nádherný rozhled. V každém "patře" schodů je také výstava na nějaké téma. Během naší návštěvy jsme vtipně v jednom z pater navštívili výstavu českých umělců.
Lehce snobský jazzový klub Malkhaz není dobrý pro návštěvu po týdením treku v pohorách a špinavých kalhotách, jak jsme to udělali my. Po stěnách totiž visí fotky nejvýznamnějších lidí celého světa objímajících se s majitelem klubu, nejslavnějším arménským pianistou Levonem Malkhasianem, v jeho podniku a klientela tomu odpovídá. Z červeně laděného interiéru vybraná architektura a design přímo sálají. Na místní poměry je klub hodně drahý (vstup za 200 Kč, pivo asi 100 Kč), ale pro nás to ještě stále jde. Nakonec okolo dvanácté v noci začal hrát sám majitel a svou pověst si zasloužil do poslední noty.
V Jerevanu jsme přespávali v homestay vedeném starší paní Anahit Stepanyan (viz Lonely Planet) a můžem jen doporučit. Rozlehlý byt s mnoha pokoji je dost útulný i v rozumné míře čistý a během našeho pobytu byl obydlen k prasknutí opravdu širokým spektrem světových národností.
Nezajít v Jerevanu do nějaké restaurace na jídlo by byl opravdu hřích. Nám se osvědčila (několikrát) spíše lidovější hospoda Kavkaza její megaporce a pak trochu noblesnější Melody Cafe u Opery. Než člověk začne hledat jiné, je dobré navštívit alespoň jednu z těchto dvou, aby měl laťku nastavenou dost vysoko.
Jedna z nejkrásnějších oblastí Arménie se jmenuje Zangezur. Ačkoli se pod tímto označením myslí spíše oblast v okolí hory Khustup na jihozápad od Kapanu (dříve Kafan - centrum regionu Syunik), hlavní hřeben Zangezurského pohoří se táhne na západě po hranici mezi Arménií a Ázerbajdžánskou exklávou - Nachičevanem.
Kvůli všeobecnému zaměření na vnitrozemí je téměř nemožné najít informace o zajímavých horách v hlavním Zangezurském hřebenu z nichž nejvyšší je 3905m vysoká hora Kapudzhukh. Další nevýhodou při hledání informací je nejednoznačnost a velký rozptyl při přepisu jmen hor přes dvě abecedy (arménská, azbuka, latinka) a například zmíněná hora je na internetu uvedena pod názvy: капутджух, Kapudjuk, Kapodjuhg, Kaputjugh, Kapujug, Gapydzhik aj.
Na druhou stranu se dá předpokládat, že nedostatek informací znamená panenskou přírodu a liduprázdné území, takže jsme do oblasti vyrazili pouze na základě studia terréních map a satelitních snímků z Google maps, ze kterých se dalo vyčíst, že průměrný sklon by neměl přesahovat 40° a s trochou štěstí by hřeben měl být lezitelný.
Hlavním cílem tedy (alespoň pro mě) bylo zdolat Kaputdžuch. Nijak přesně jsme trasu naplánovanou neměli, až když jsme přijížděli do cílové oblasti, rozhodli jsme se vyrazit z Tatevu a spojit tak začátek cesty s návštěvou jednoho z nejslavnějších arménských klášterů - Tatevu.
Tatev vypadá jako poměrně turistické místo (v době našeho příjezdu probíhaly přípravy na otevření spektakulární lanovky s nejdelším zavěšeným úsekem na světě) a i na blízkou horu Aramaz (3399) vám v místním centru rádi pomohou zařídit cestu s průvodcem. Na náš návrh jít z Aramazu dál po západním hřebeni se však dívali dost nechápavě, protože trekování zde asi ještě nezapustilo kořeny. Dozvěděli jsme se však důležitou informaci o tom, že pohraničníci by nás zastřelit neměli a naopak jsou horolezcům nápomocní (alespoň ty arménští).
Pochod na Aramaz byl ze začátku přesně takový, jaký jsme očekávali. Strmé, ale travnaté kopce s oblými vršky mě donutili přemýšlet, jestli jsem nás moc nepodcenil, ale pohled ze sedla za Aramazem na západ všechno změnil. Před námi se táhl klasický vysokohorský hřeben se skalnatými zasněženými velikány a sem tam bylo vidět i miniaturní ledovce a začalo být jasné, že projít alespoň pod hřebenem až na jih bude nesmírně obtížné.
Na starých sovětských mapách jsme měli ve směru naší plánované trasy vyznačené cesty, které v reálu již dávno odnes čas, ale díky kalibraci na gps jsme se jich stejně mohli držet a nedostali jsme se tak alespoň nikdy do slepé uličky. Jediným nejistým místem byl travers z vedlejšího hřebene na hlavní, který měl podle vrstevnic procházet přes menší údolíčko, přes které nebyla žádná cesta značená, ale nakonec to bylo velmi jednoduché.
Trek proběhl v půlce října a celou dobu jsme se pohybovali ve výšce okolo 3000m a teplota i počasí tomu odpovídaly. Občas byl sníh, občas to roztálo, ale dalo se to vydržet. Po jedné noci strávené na hlavním hřebeni toho už ale bylo moc a tak jsme se vydali dolů. Hlavní části treku jsme se tedy sotva přiblížili, ale i tak to bylo krásné. Krásné výhledy, jednoduchá trasa, dostatek vody i na hřebeni a liduprázdná krajina - nádhera.
Nejvyšší hora Arménie (4090m) je osamělá bývalá sopka s mohutným kráterem po jehož obvodu se tyčí čtyři vrcholy z nichž ten nejvyšší je zároveň časově nejnáročnější. Protože je hora osamělá, její spodní část není moc zajímavá a určitě se vyplatí dojet autem po cestě až do velké meteorologické observatoře na jih od kráteru ve výšce zhruba 3200m, kde začíná zajímavá krajina a navíc je tam v sezóně i otevřená restaurace.
Od observatoře je údajně možné dosáhnout nejvyššího vrcholu a vrátit se v jednom dni, což se nám ale nepovedlo. Než jsme se dostali přes sedlo (asi 3800m) vedoucí do kráteru (odkud se musí ještě překonat asi 600m hluboké údolíčko) propadali jsme se totiž místy až po stehna do sněhu.
Tbilisi topologií vzdáleně připomíná Prahu (při určování místa jsme občas používali názvy pražských míst - Petřín, Újezd...), má podobnou atmosféru jako Jerevan a je o kousek víc sovětský. Strávili jsme v něm jeden večer na který náhodou připadla oslava výročí založení a nemělo tedy smysl chodit po památkách, protože chodit jen tak po ulicích byl ten největší zážitek. Vypadá to, že oficiální oslavy se v Gruzii berou vážně i mezi mladými a tak byly všechny ulice poblíž nábřeží uzavřeného pro auta narvané mladými, co si to dost užívali, třeba v breakdancových batlech, náhodných tancích s kolemjdoucími, hudebním jamováním a podobně.
Spali jsme v Dodo's homestay a opět můžem doporučit, jen v noci je lepší přijít přímou cestou od řeky, protože čtvrť od homestaye směrem k prezidentskému paláci vypadala trochu divoce.
Z Tbilisi na sever až do Ruska vede po východní hranici Jižní osetie silnice nazývaná Military Highway. Do dálnice má daleko, ale zhruba od města Žinvali vstupuje do nádherných částí Velkého Kavkazu. Projížděli jsme jen tak podle mapy okolí, vyšli na půldení výlet, sjeli řeky Pšavski Aragvi a Alazani a kochali se podzimní kavkazskou přírodou. Arménie v Zangezuru je moc pěkná, ale severní hranice Gruzie je božská.
Ararat v Turecku je za dobré viditelnosti vidět z půlky Arménie a provokoval nás tak dlouho, až jsme se u něj na zpáteční cestě na půl dne zastavili. Z blízkého Igdiru jsme jeli autem na jih, v sedle na západní straně jsme přespali vedle dálnice a druhý den vyběhli skoro až ke sněhové čáře. Díky tomu, že to asi není klasický startovací bod pro cesty nahoru, jsme nenarazili na armádu, která ho údajně jinak velmi hlídá, ale stejně mě překvapilo, jak rychle je možné dostat se do půlky slavného Araratu.
Zkusil jsem s sebou vzít filmovou zrcadlovku a myslím, že se to docela vyplatilo. Fotky z ní mají lepší barvy, ale na druhou stranu z ní nemám žádné momentky nebo náročnější záběry, proto jsou zde uvedeny dva seznamy fotek - výběr z analogu a výběr z digitálů ostatních účastníků.
